O křesťanství

V samotném základu křesťanství je vize nového světa, nového lidství, nového způsobu existence. Dnešní starý svět s násilím, nespravedlnostmi, utrpením, bolestí má být už brzy obnoven. Bůh Stvořitel ze své lásky přijde a dá své stvoření znovu do pořádku.

Bůh je vztahový, není chladným mechanismem. On stvořil člověka a dal mu silný mandát, aby spravoval svět. Vztah hluboké lásky mezi Bohem a člověkem měl být prostředkem kudy se Boží síla, život a moudrost rozlévá do rozkvétajícího stvoření. Ale možnost lásky znamená i možnost tuhle lásku odmítnout. A jak dnes vidíme kolem sebe a také uvnitř nás, to se také stalo. Narušil se vztah mezi člověkem a Bohem, celé stvoření má systémovou poruchu.

Dobrou zprávou je, že Bůh začal jednat ještě před konečným soudem. Aby svět zachránil, Bůh sestoupil na Zemi, vtělil se do člověka v osobě Ježíše Krista, sám do sebe na kříži nasákl tu systémovou poruchu (křesťané tomu říkají hřích), odnesl hřích do hrobu a vstal z mrtvých jako člověk v těle. Zachránil vztah mezi člověkem a Bohem, tak obnovil náš dávný mandát. Tímto se v Ježíši ten nový svět z budoucnosti tajemným způsobem prolomil do naší přítomnosti.

Bůh stojí o to, aby ses k tomuto novému stvoření aktivně přidal (křesťané tomu říkají víra). Bůh nezměnil plány, proto stále chce, aby hluboká láska mezi tebou a Bohem byla zdrojem Božího života a moudrosti, které se rozlévají do tvého okolí ještě v tomto starém světě. Každá věc, třeba i zdánlivě nevýznamná, zrozená z tvojí lásky k Bohu, je zárodkem nového stvoření, které vyroste při obnovení světa.

Prvním krokem je přijetí zodpovědnosti za tvůj příspěvek k systémové chybě, omluvit se Bohu, omluvit se ostatním lidem. Bůh tě ale ujišťuje, že ti tyhle tvoje hříchy nebude počítat, odpouští ti, tohle už nebude zatěžovat váš vztah. Křesťané vyjadřují tento obrat křtem. Sestupují do vody jako symbolického hrobu, odráží to rozhodnutí umřít starému světu. Vystoupení z vody odráží vyjití k novému životu a připojení se do Boží rodiny. Dalším krokem je postupné učení se jak žít nový život, ohledávat nový terén, naučit se sám chodit, naučit si zavázat tkaničku, atd. V tomto pomůže Boží rodina, místní společenství křestanů, třeba nějaké církve.

Boží láska ve vztahu k člověku je sice hodně osobní, má ale i rozměr společenský. Miluji Boha i tím, že miluji ty, kteří mu patří. Jsem milován Bohem i tím, že jsem milován těmi, kdo mu patří. Společenství církve je tréninkovým polem nového života, kde se navzájem povzbuzujeme, podpíráme, nastavujeme jiný pohled jeden druhému. A samozřejmě, že láska může být těžká. Bůh nás nepovolal k lehkým věcem.

V každém lidském společenství je potřeba nějakých pravidel, v nějaké míře se institucím nemůžeme vyhnout. Otázka této míry je otevřená. Každé společenství nebo křesťanská denominace tuhle míru hledá. Nově vznikající církve tuto míru mají nízkou a vytvářejí si institutce podle aktuálních potřeb. Starší křesťanské denominace mají naopak často složitější strukturu institucí. Na jedné straně je v nich nashromážděno mnoho moudrosti a historických zkušeností, na druhé straně můžou příliš lidi svazovat a jsou přítěží.

Častým důvodem, proč vznikají nové církve, je něco jako nové Boží zavanutí. Křesťané rozpoznají nový pohled na určitě pravdy, nový způsob jak oslovit okolní kulturu, nový způsob prožívání a aplikace starých pravd. A protože stávající struktury a instituce nestačí nebo dokonce překáží novému pojetí, tak se rozhodnou oddělit a začít křesťanství žít trochu jiným způsobem. To neznamená, že nová cirkev má automaticky všechno správně a stará všechno špatně. Spíš jde o neustále hledání způsobů, jak žít Ježíše Krista v měnící se době. Důležité je, že křesťané z různých tradic a křesťanských denominací sami sebe chápou jako součást Boží rodiny.

My v Křesťanském společenství se snažíme pokorně reflektovat náš historický vývoj v širším kontextu celé Boží rodiny. Varujeme se jakékoliv povýšenosti vůči ostatním křesťanům. Naopak se snažíme s nimi rozvíjet vztahy, znát se, inspirovat se od nich, pořádat společné akce.